Hned na úvod patří dík pěveckému sboru Smetana z Telče v čele s hlavní organizátorkou a uměleckou vedoucí Milenou Kopečnou, kteří nám toto potěšení (d)uší, letos již po dvacáté druhé, dopřáli a také všem, kdo tuto akci podporují a sponzorují.

Pojďme se, chvílemi snad i trochu nevážně (zato však s láskou), zastavit u jednotlivých výkonů.

Přirozené a veselé udatné rytířky

Po milém přivítání už je totiž řada na paní Hudbě, aby předala své žezlo takřka symbolicky Dětskému pěveckému sboru Rosa Aurea z Jindřichova Hradce. Tyto mladé a udatné rytířky nesou hrdě na svých stejnokrojích zlatou růži v modrém poli - symbol Pánů z Hradce. Jejich zpěv je veselý a přirozený, jejich způsoby vytříbené a mají smysl pro přesnost, která ale nedusí vlastní radost ze zpěvu a schopnost vtisknout každému stylu, co jest mu právu. Překrásnou Pavlicovu Uspávanku se studánkou na text J. Skácela ozdobily svou hrou šikovné malé hráčky na flétnu. Celkově bylo vystoupení velmi milé, upřímné a energické.

Zasloužený dlouhý potlesk kvůli dynamice

DPS Resonance Třebíč má kromě sbírky zlatých pásem též nasypáno v hrdle. Zazpívají opravdu téměř vše, graciózně a gracilně, včetně velmi těžkých zvukomalebných skladeb. Dobře ví, jak si pohrát s dynamikou a texty. Od publika si vysloužili zaslouženě dlouhý potlesk plný respektu. Zejména poslední skladba Štyry mile za Opavu Otmara Máchy byla provedena dokonale. Vskutku ku podivu, co jsou děti a mládež různorodého věku schopny zazpívat. Jen zde mám strach, aby dřina patrná za každou notou, nebrala dětem radost z muziky. Tento sbor se též může pochlubit vůbec nejdelšími vlasy celého setkání. Rozhodně bych ale doporučila přelít některé buřičské odstíny z vlasů do hlasů.

Telčská smetánka provokovala Vousatým světem

PS Smetana Telč. „Prima parta z Telče“, tak se dá čtyřmi slovy charakterizovat tento milý sbor, který asi nikdy neztratí prvenství v optimismu, který na posluchače přenáší. Oproti minulému roku mužů bohužel nepřibylo, ale dost možná by mohlo z řad nadaného publika, nuž? Leoš Janáček, jeho Na tych fojtovych lukách a PS Smetana vytvořili unikátní trojku; velmi, velmi hezké. Zájem pubescentů zvýšila zcela nevinně vyhlížející lidová píseň Jenom ty mně má panenko pověz, která svým příběhem povýšila v jejich biologicky tříbených myslích občejnou travičku na pětilistý vzor; a předstva milé, jakožto znalkyně nejlepších sběrných míst bylinek na bolest z rozloučení rozvlnila jejich řady smíchem. „Od podlahy“ zazpívaný Vousatý svět, nad kterým se dospělí usmívají a teenageři šklebí (jak jinak), nenechal mnoho nohou klidných. PS Smetana ví, jak si pohrát s dynamikou a hezky vyslovuje. Výrazem pokory k hudbě samotné je jejich skromné vystupování. Jinak u tohoto sboru připomínám jejich veškerou podrobnou logisticko-koordinační péči, kterou každoročně trpělivě věnují přípravě celého setkání. Náleží jim za to vřelý dík.

Ne jogurtoví, ti jsou od Floriana

PS Florian (Želetava). „Novinkou“ dychtivě očekávanou byl letos PS Florian ze Želetavy, v této podobě ve věku takřka batolecím. Marně jsem celou dobu přemítala, proč mi název tolik asociuje jogurt, ale původ názvu zde nemůžeme hledat u konkrenční firmy, nýbrž u zakladatele sboru Václava Floriana, jehož jméno seskupení z úcty implantovalo do svého nynějšího názvu. Ačkoli se sbor ve svém příspěvku nechlubí žádnými pásmy, byť možná brzy bude (nicméně, mezi námi, není to nutné), mé srdce si určitě získal. Repertoár byl rozmanitý, zahrnující originální úpravy a provedený moc pěkně, tak jak si to žánry žádaly. Být mi čtyři roky, a dovolujíc mi to můj sociální status, tak se před tím urputně se chechtajícím duchem, co straší v domě, schovám strachy pod židli. Vskutku blandní humor a nápaditost jsou kořením tohoto tělesa. A vůbec celkově se jedná o skupinu pohotových nadaných zpěváků, kteří si nezadají s těžkými skladbami. Poslechově hezký zvuk, sympatické, skromné. Budiž jim toto povzbuzením k další tvůrčí činnosti, neboť potenciál je tu veliký.

Představení prostopášnosti žďárských lánů?

PS Svatopluk (Žďár nad Sázavou). PS Sbor Svatopluk k nám přijel ze Žďáru nad Sázovou. Pozoruhodné, že na ploše 3706 ha, která hrdě nese „cejch“ UNESCO, se najde téměř čtyřicet nadšenců pro jeden společný krásný zájem, to jest zachovávání tradice národních a to zejména regionálních písní. Ryzost tohoto zájmu potvrdil pan dirigent, který, sám lyricky stylový svým jménem Lán, přiznal, že texty k cyklu Písničky ze Žďára, takřka „vyhrabal“ sua sponte v místním muzeu. Měli jsme tu čest slyšet jejich druhou reprízu. Následující okamžiky vyvolaly ruměnec ve tvářích prudérních občanů a katarzi u těch méně cudných, neboť se Žďársko představilo jako nejprostopášnější kraj široko daleko. Nicméně úpravy to byly moc krásné, zazpívané s citem pro tradiční kulturu s patřičným regionalismem v očích. A vůbec tak nějak působil sbor radostně a nadšeně a poslouchat jej působilo pohodu.

Mládí teklo z podia, s extra kousky svěžesti

PS Coruscante (Třebíč). Comeback sboru Coruscante z Třebíče naznačil, že s PS Smetana nesouhlasí a úspěšně tak vyvrátil slova Ježkovy písně Vousatý svět, kterými nás PS Smetana přesvědčoval, že „nezáleží na mládeži“. Bez mladistvé svěžesti a zároveň lehké bujarosti by našemu festivalu cosi chybělo. A tak se nám tu dostalo afrického vánku z jihu za zvuku konga a z jihovýchodu k nám přišly i scénicky dotvořené Voro Ivaničky. Koňům, kteří táhnou vůz zatímco Jede sedlák do mlýna, jsme hluboké uvíznutí v blátě opravdu nikdo nepřál, zato však tímto zpomalením děje usmířili mou hlubokou touhu zakopat tuto skladbu minus 200 metrů pod zem. Nyní však vážně; cit pro provedení nápaditých aranžmá je zde obrovský a kontrola nad hlasovým provedením taktéž. Takže skutečně výborné. Jen ještě víc pohybu by mladému sboru jistě neuškodilo.

Strach ze zhroucení dirigenta?

PS Campanula (Jihlava). Sbor, který se svými botami mohutně zasloužil o oděr parket na pódiu, neb jsme ho tu přivítali již po několikáté, sebral všem pamětníkům dech. Stála tu zcela nová Campanula – ženy vyměnily černé stejnokroje za barevná trička a muži oblékli slušivé tmavomodré polokošile. A kupodivu to nesebralo nic z letitého respektu vůči tomuto sboru, který objíždí svět s nastudovanými klasickými takříkajíc „kládami“. Možná právě naopak, jiskra sympatie se rozplápolala nad delikátní harmonií muzikálové písněMoon River, ba přímo zahořela při písni Ciao, ciao, bambina, jejíž úprava pochází z repertoáru třešťské vokální skupiny Voxtet. Navzdory mohutným pohybům dirigenta, na kterého si pokaždé chystáme obvazy ze strachu, že se z pódia zřítí, se sbor nenechal rozpumpovat do přílišných amplitud, což je možná kromě občasného individuálního se prosazování některých zpěvaček, jedna z posledních věcí, která se nyní tomuto sboru dá vyčíst. Jinak opravdu všechna čest!

Na závěr děkuju všem zpěvákům, kteří strávili hodiny nacvičováním a další hodiny v autobuse, aby nás přijeli potěšit, a také dirigentům, kteří s entusiasmem vybírají a nacvičují skladby a spolu se zpěváky hudbou žijí. A díky Bohu za dar hlasivek a toho nepochopitelného, co kromě fyziologických aspektů, dělá hudbu hudbou.

A příště již pokolikáté?..