Soustředění se každoročně koná ve výukovém a rekreačním středisku v Cikháji pod Žákovou horou. Přednášky byly zaměřeny na téma "Fyzika nad atmosférou aneb konec raketoplánu, konec jedné epochy". Čas, který bychom obvykle proseděli ve školních lavicích, či ho doma strávili nekonečným učením, dostal zcela jiný rozměr! Zajímavé přednášky, mimořádné experimenty a tematicky laděné pohybové aktivity nás natolik pohltily, že po návratu z pobytu bylo značně problematické přizpůsobit se běžným podmínkám,...

V pondělí, první den, krátce před třetí hodinou odpolední jsme se s úzkostí v srdci vzdalovali od naší drahé alma mater a za necelé dvě hodiny jsme byli na místě, vroucně přivítáni požadavkem zaplacení tučné částky stravného.

Po zaplacení jsme se díky ztrátě této jisté hmotnosti bankovek nabytou lehkostí až vznášeli. Úbytek hmotnosti byl částečně kompenzován chutným kuřecím řízkem k večeři, který svou velikostí zajistil, že se po večeři žádný z účastníků neubránil nutkání obrátit se na své soukromé zásoby jídla. Postupem se přišlo na to, že je tento způsob výživy energeticky neefektivní, omezili jsme tedy ztráty tepla kondukcí a konvekcí. Oblékli jsme mikiny a tepláky, které dostatečně plnily izolační funkce.

Také jsme se snažili uvést do strnulého stavu – hibernovat, zmenšit výdej energie, což bylo konáno v noci pravidelným spánkem, jehož doba byla nepřímo úměrná časovému úseku denní aktivity.

Přednášky, experimenty i aktivity se týkaly fyziky kosmických letů, raketových motorů, fyziky vyšších vrstev atmosféry, vlivu pobytu v kosmickém prostoru na člověka, historie kosmonautiky i nových astronomických objevů.

Činnost satelitů, navigace v kosmu

Ondřej Přibyl nám ve své přednášce o dálkovém průzkumu Země osvětlil činnost satelitu AQUA a jeho fyzikální principy měření. V navazující přednášce „Navigace v kosmu" předvedl zajímavé chování setrvačníku, které pak pomocí několika nákresů a fyzikálních vztahů vysvětlil. Mnohdy jsou studenti rozčarovaní, když se veličiny zdánlivě nevektorové jako úhel, úhlová rychlost, moment síly atd. zapisují vektorově, většinou s pravidlem té či oné ruky. Při popisu takovýchto soustav je pro získání pěkných a funkčních fyzikálních vztahů a pro plné pochopení jejich chování naprosto nezbytné tyto vektory používat.

Zdeněk Navrátil se zabýval ionosférou, tedy oblastí 100-600 km nad zemským povrchem. Snažil se lidsky popsat její komplikované chování a její vlastnosti. Svou přednášku „Neznámá ionosféra" doplnil celou řadou pokusů, prakticky znázorňující jednotlivé děje.

Vladimír Štefl vzal svou přednášku o Hubbleově kosmickém dalekohledu komplexněji. Nejprve nás seznámil s historií budování a fungování tohoto důležitého dalekohledu, dále podrobně popsal funkci jednotlivých částí přístroje. V druhé části se věnoval objektům, které byly právě díky HST objeveny. Zmíním jednu z mnoha velice zajímavých věcí spojených s HST. Při výrobě jednotlivých částí HTS byla situace celého projektu dost komplikovaná. Obtížné shánění financí na celý projekt - stavbu technicky složitých přístrojů, zrcadel, kamer apod. zbrzdilo výrobu jednotlivých částí dalekohledu a výrobci měli na konstrukci zadaných zakázek velice málo času. Po tom, co byl HST na svou oběžnou dráhu transportován a zprovozněn, dalekohled začal pořizovat první snímky.

Nepatrná odchylka zhatila snímky

Vědci však nebyli s pořízenými snímky spokojeni. Jednoduše řečeno, snímky byly hodně rozostřené. Po několika rozborech problému se zjistilo, že při spěchu došlo k špatnému vybroušení primárního zrcadla. Zde mě zaujala velikost chyby, které se při výrobě dopustili a měla tak velký dopad na rozlišovací schopnost dalekohledu – na krajích byla odchylka od vypočítané hodnoty pouze 2,3 mikrometru ! Výměna zrcadla na oběžné dráze nebyla reálná a transport HST na zem by byl finančně a časově náročný. Při plánované kontrolní misi byl instalován korekční člen, který tuto chybu doposud kompenzuje – svou funkcí ho můžeme přirovnat k brýlím lidí.

Zdeněk Bochníček se s přednáškou „Cesta do Vesmíru – realita a (prozatím) fikce" zabýval kosmickým výtahem. Bylo by fajn ušetřit za nákladný provoz raketových motorů a nastrkat materiál pro stavbu vesmírných stanic do výtahu. Možná vám připadá myšlenka kabinky na zhruba 50 tisíc km dlouhém laně úsměvná, ale zas tak úplně bláznivé to není! Pokud byste vypočítali, jak maximálně dlouhé může být ocelové lano, aby se vlastní tíhou nepřetrhlo, došli byste k délce, která nedostačuje k dosáhnutí do geostacionární oblasti, kde by lano „kotvilo". A to jsme ještě nenavěsili vlastní hmotnou kabinku s nákladem.

Dnes jsou však vědci schopni uměle vytvořit „lano", které má takové hodnoty v tahu, že se svou vahou v této potřebné délce vlastní tíhou nepřetrhne a ještě unese několik tun vážící kabinku s nákladem.

Proč mluvím o lanu v uvozovkách? Je to totiž spíše lanko, až „lanečko" z uhlíkových nanotrubiček – průměr „lana" se pohybuje řádově  deset na méně devátou metru. Tento materiál má až 60krát lepší vlastnosti v tahu než ocel. Celá věc s kosmickým výtahem je častým tématem sci-fi děl, pokud ale překonáme následující technické problémy, může se stát kosmický výtah realitou. Je třeba vyrobit dostatečné množství dostatečně pevného materiálu, lano zabezpečit proti kolizím s tělesy na oběžné dráze, kompenzovat vliv Coriolisovy síly, vyřešit ochranu před zářením a mnoho dalšího.

Následovala přednáška Pavla Konečného „Jak se dostat na oběžnou dráhu Země a popřípadě dále do vesmíru ". Vysvětlil základní principy raketového motoru, odvodil Cielkovského rovnici. Po rozebrání těchto fundamentálních věcí se pustil do velice zajímavých pokusů.

Společně se Zdeňkem Bochníčkem a jeho přednáškou „Lidské tělo ve vesmíru" jsme se snažili nalézt odpověď na to, zda jsme schopni a jakou dobu přežít ve vakuu a aby toho nebylo málo, navíc ve stavu beztíže. Situaci živé tkáně člověka ve vakuu jsme se pokusili demonstrovat umístěním prasečí nožičky pod recipient vývěvy.

Po poslední přednášce Jana Novotného s líbivým názvem „Poletíme v 21. století ke hvězdám?", která však v sobě skrývala teorii relativity aplikovanou v praxi, následoval závěrečný táborák, se všemi náležitostmi jako opékání kytar či zpívání špekáčků. Tedy, naopak.

Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří stojí za bezchybnou organizací tohoto perfektního soustředění, dále také našemu gymnáziu, že nám byla účast umožněna a velké uznání patří paní Mgr. Ivaně Obšilové za to, že do toho šla s námi. 

Nouzové přistání. Horkovzdušný balon naneštěstí vzplanul.

Fotografie: Anna Dvořáková