Spolu se svými sourozenci jste propadl letecké vášni. Vaše sestra dokonce pilotuje Boeing 737 na mezinárodních linkách, co vás k tomu všechny inspirovalo?
Vůbec netuším, co způsobilo tuto leteckou vášeň. Pravdou ovšem je, že jsem si už jako malý kluk při památečním focení v mateřské školce vybral za mou nejoblíbenější hračku právě letadlo. Ta fotografie ještě pořád visí na zdi v rodném domku.
Později začal s létáním můj starší bratr a pak už to jelo - já, sestra a další sestra. V dnešní době už poletuje naše další generace. A to bratrův syn, který pilotuje Boeing 777 u společnosti Emirates a moje dcera začíná studium na VUT v Brně obor, jak jinak, než profesionální pilot. Samozřejmě se musím zmínit i o mém synovi, který pracuje u společnosti Ryanair v Edinburgu na pozici steward a pomalu se chystá pro létání jako pilot.

Pamatujete si kolik let vám bylo, když jste poprvé vzal do ruky knipl?
To víte, že si to pamatuji. Jakoby to bylo včera. Tenkrát mi bylo čtrnáct a půl roku a začínal jsem výcvik na větroni L-13 Blaník ve slovenském Aeroklubu Prešov. Rodiče z toho nebyli zrovna třikrát nadšení, zvlášť maminka, nicméně po letech sama řekla, že to byla snad ta nejlepší cesta, kterou jsem si spolu se svými sourozenci mohl zvolit. Nemusela nás hlídat, abychom se nedostali na „šikmou plochu“.

Po desetileté zkušenosti u armády jste se jen tak vzdal adrenalinem nabitých přeletů nad cvičištěm, shazování pum, střelby „ostrými“ a stal sezáchranářem. Nestýská se vám?
Každá práce má své, létání u armády bylo sice velmi zajímavé, ale být pilotem vrtulníku záchranné služby mě lákalo podstatně víc. Už i proto, že musíte řešit spoustu provozních záležitostí okamžitě, nejlépe správně a bezpředchozí přípravy, což u armády tehdy nebylo možné. Na každý úkol jsmes e museli poctivě připravovat, z čehož pak následovalo přezkušování.

Jakým strojem, Stanislave, disponuje jihlavská Letecká záchranná služba?
Jihlavská LZS disponuje vrtulníkem Bell 427, který je vyráběn v USA v kooperacis Kanadou. Je to dvoumotorový osmimístný vrtulník, který splňuje nejpřísnější předpisové požadavky pro provoz vrtulníků v Evropě. Dolet tohoto vrtulníku je šest set kilometrů. Ovšem pro potřeby LZS je upraven pro pět lidí, včetně jednoho lehátka. Uvnitř je vybaven standardně, jako kterýkoli vůz záchranné služby.
Tento vrtulník jsem začal pilotovat již v roce 2002, je to již nějaký ten pátek. Taky letové vlastnosti tohoto stroje jsou velice dobré a tak je to taková naše srdeční záležitost. Byl jsem s tímto vrtulníkem až v Paříži, nikoli nazásahu, pilotoval jsem ho na zpáteční cestě z Air Show, kde byl vystaven.
Co se oblasti, kterou pokrýváme, týče, ta vychází především z potřeby LZS, kdy je důležité dostat lékaře, záchranáře a vybavení k pacientovi do patnácti minut. Je tak dán i poloměr takzvané doletové kružnice, což je v našem případě sedmdesát kilometrů. Samozřejmě, že v případě potřeby zasahujeme i ve vzdálenějších místech.

Dosednout bezpečně na zem už z principu nemůže být jednoduché. Jak hledáte vhodné místo k přistání?
Přistávání v terénu je opravdu to nejtěžší a zároveň nejdůležitější pro co nejrychlejší a nejefektivnější akci. V praxi to vypadá tak, že nejdřív musíme přesně lokalizovat místo zásahu. Prvotně dostaneme od dispečinku LZS místo, kam máme letět a spolu s ním i popis události. Dispečink zároveň vydá instrukce pro naše navedení.
Lidé by nás na místě nehody měli nějakým způsobem informovat o jejich pozici. Zpravidla tak stačí na prostranství, kde můžeme tuto osobu vidět, mávat kusem hadru, v zimě tmavým a v létě naopak světlým. Posloužit může například tričko, nebo ručník. Pokud je to v lese, tak je nutné vyběhnout na mýtinu, ve vesnici stačí na ulici před dům. Pilot pak vyhodnotí nejlepší místo k přistání vzhledem ke vzdálenosti, dostupnosti a vhodnosti pro daný typ vrtulníku. Skoro každé místo, na kterém přistáváme, je něčím zajímavé. Pamatuji si, že byla i taková, kde jsem se bál vystoupit, aby se nezměnilo těžiště vrtulníku a stroj se nepřevrátil.

A jak je to s četností vzletů?
Roční nálet v Jihlavě se hodně odvíjí od počasí. Vysočina je zvláštní a panují tady velmi specifické podmínky. V zimních měsících je často mlha a neletové počasí, které přetrvává i několik týdnů. Nicméně průměrný roční nálet činí přes čtyři sta padesát hodin, to jsou v průměru dva až tři lety denně.
Zajímavá je i naše rychlost pro vzlet, kdy musíme být do třech minut ve vzduchu. Když si uvědomíme, že proces spouštění motorů trvá minutu a následné postupy zaberou osmdesát vteřin, tak pilot nemůže váhat za žádnou cenu. Jsme samozřejmě dostupní na telefonu, máme pagery a podobné vymoženosti. V případě horších meteopodmínek si musím ještě před startem ověřit aktuální stav počasí.

Zahrajme nyní na lehčí strunu. Potkal jste již nějakého pilota, který měl závratě?
Většina pilotů je paradoxně má, ale je to jiné sedět v letícím stroji a vylézt na střechu. Na střeše je to horší.

Není tajemstvím, že vrtulník hrál roli i na vaší svatbě.
Ano, skutečně jsem k oltáři letěl vrtulníkem. I když svatba byla utajována, tak se to nějak „profláklo“ a byl nám přistaven vrtulník i s pilotem. Po focení v ateliéru jsme nasedli dovrtulníku a do Dolní Cerekve k obřadu jsme letěli. Mělo to jen jeden malý háček. Jelikož vrtulník nebyl vybavený sedačkami v prostoru pro cestující (byl připraven pro přestavbu na zdravotní verzi), kapitánem letu jsem sestal já sám a druhého pilota mi dělala nevěsta. Kolega pilot si nakonec pro vrtulník do Dolní Cerekve přijel autem.

Ve volném čase prý rád malujete, máte ještě nějaké jiné koníčky?
Mým koníčkem je překvapivě létání, dělám to, co mě baví. Druhým velkým hobby je malování letadel. Převážně jsou to návrhy obalů pro plastové modely, ale také i ilustrace knih a časopisů. Při tom rád poslouchám hudbu. Líbí se mi vše melodické, mám rád ale i hudbu vážnou. Pojem, pod kterým si každý představí něco jiného – „cena lidského života“.

Jaký má podle vás rozměr?
Cena lidského života je pro mnoho lidí jenom pár čísel. Ale život má nevyčíslitelnou hodnotu. Není to jen to, co by dotyčný člověk mohl ještě společnosti přinést, ale je to součet jeho zkušeností, zážitků, rodinných a přátelských vazeb. Bohužel, viděl jsem v životě hodně tragédii a musím říct a opakovat, že nejdůležitější je samozřejmě zdraví, které je velice křehké a přijít o něj můžeme rychlostí blesku. Je nenahraditelné. Žijeme jen jednou, tak se podle toho k ostatním chovejme a važme si toho, že vůbec jsme.