Jak dlouho se věnujete povolání hasiče?

Míra: Letos to bude 18 let.

Hynek: Já jsem tu sedmým rokem.

Jak jste se dostali k tomuto povolání? Byl to klučičí sen nebo náhoda?

Hynek: Od mala jsem chodil do sboru dobrovolných hasičů a velmi mě to bavilo, proto jsem se později rozhodl stát hasičem na plný úvazek.

Míra: Jelikož jsem bydlel ve velkoměstě, nemohl jsem chodit k dobrovolníkům. Vždy jsem ale věděl, že chci pomáhat lidem, a když se mi naskytla možnost spolupracovat s hasičským sborem, neváhal jsem a šel do toho.

Petr M.: Když jsem byl malý, nikdy mě nenapadlo, že bych mohl být hasič. Dříve jsem byl řidič z povolání, potom mi kamarádi nabídli práci u hasičů. Prvně jsem nechtěl, ale teď jsem tady a jsem za to rád.

Povězte případným zájemcům, třeba právě od nás z gymnázia, co potřebují k tomu, aby se mohli stát hasiči?

Petr S.: Dnes existuje i střední škola přímo pro hasiče. Do služby se ovšem může přihlásit každý, kdo má maturitu, čistý trestní rejstřík, dobrou fyzičku a je zdravotně v pořádku. Nejdůležitější je ovšem psychika, ta při zásazích trpí nejvíce. Přihlášení absolvují skoro půlroční kurz a pokud úspěšně složí fyzické testy a psychotesty, mohou jít do služby.

Máte nějak vymezeno od kolika do kolika  let můžete sloužit?

Míra: Minimální věk nástupu je 22 let. Když chce někdo nastoupit déle, přijímají se muži do 35 let. Služba pro všechny hasiče končí v době, kdy lékař ze zdravotních důvodů nedovolí dále práci vykonávat. Každý rok proto chodíme na fyzické testy a zdravotní prohlídky. Pokud je náš zdravotní stav v pořádku ukončujeme službu v 65 letech.

Jak probíhá den na stanici, když není hlášen žádný poplach?

Hynek: Na stanici trávíme dvacet čtyři hodin, od sedmi ráno. Celkem jsme tři skupiny po čtyřech lidech. Střídáme se vždy po třech dnech. Hned ráno přebíráme techniku a vybavení od předchozí skupiny, zkoušíme auta, zda jsou plně funkční a připravena na případné výjezdy.

Někdy máme i krátká školení o nové technice, různých teorií pomoci nebo nových zákonech požárníků.

Důležitá je také fyzická příprava, na stanici máme posilovnu a stolní tenis, kde trávíme asi 2 hodiny ze sloužícího dne. Od minulého roku tu máme i kulečník. Jídlo si vaříme sami, máme tu vlastní kuchyň. Jsme tu samí chlapi, a proto domácí práce, jako je vytírání podlahy a schodů  nebo mytí nádobí, nás bohužel neminou.

Řekněte nám, jak vypadá samotný zásah? Co se děje, když vyhlásí poplach v noci?

Míra: Hasič se při službě nikdy nesmí chovat jako doma. Máme zde sice místnost, kde si můžeme odpočinout, nikdy ale nesmíme spát „naplno“. Ono to ani nejde, protože podvědomě člověk vnímá každý sebemenší zvuk, a kdyby byl náhodou oznámen poplach musíme v rychlosti vstát a plně fungovat. Do dvou minut od hlášení jsme v plné výstroji připraveni v autě a odjíždíme. Popsat nějaký zásah není lehké, protože je každý jiný. I když máme každý měsíc školení, jak a co máme dělat při určitém zásahu, ve skutečnosti je to jinak. Musíme se přizpůsobit počasí, místu, kde se nehoda stala nebo závažnosti zranění lidí.

Jak už jste říkali, při zásahu je důležitá silná psychika. Byl nějaký okamžik, který vám s psychikou „zamával“?

Míra: Nejhorší vzpomínky mám na dopravní nehodu, při které zemřel šestiměsíční chlapec. Jeho rodiče seděli za mnou a dívali se, jak jsme ho v sedačce vystříhávali z auta ven.

Petr S.: Asi nejhorší, co mě za dobu služby potkalo, byla dopravní nehoda u Stonařova, při které zemřela osmiletá holčička. Část zdeformovaného auta jí doslova odřízla hlavu od těla.

Hynek: Psychicky náročný je každý"zásah. Pro mě nejtěžší jsou ty, při kterých umírají děti.

Jak často vyjíždíte na zásah? Liší se počet zásahů třeba v létě a v zimě?

Petr M.: Celkově máme hlášeno asi 180 poplachů za rok. Většina jsou to technické zásahy, např. otvírání bytů, převoz zraněných, likvidace vosích hnízd nebo odčerpávání vody ze sklepů. Jednu třetinu tvoří požáry a zbytek dopravní nehody. Četnost výjezdů v létě se nijak neliší od zimy. V létě jezdí motorkáři, v zimě jsou zase kalamity. Velkou roli hraje také počasí. Při dešti je silnice kluzká, a když je teplo, mohou řidiči upadnout do mikrospánku nebo se jim udělá nevolno. Nehoda se prostě může stát kdykoliv.

Jak toto povolání bere vaše rodina?

Míra: Myslím si, že rodiny všech hasičů u nás na stanici berou naše povolání jako dobrou věc. Přirozený strach je samozřejmý, nikdy nevíme, co se může stát, ale velký problém s tím nikdo nemá.

Hynek: Naše rodiny jsou na nás hrdé. Jsme přece „Hrdinové současnosti!“ (smích)

A nakonec něco veselejšího. Určitě jste měli i zásahy, které vyčnívají ze seznamu těch mnohdy smutných událostí.

Hynek: V létě nám nahlásili poplach, všichni jsme se rychle připravili, a když jsme nasedali do auta, z rozhlasu, který máme po celé budově, nám hlásil pan z dispečinku, abychom jeli zachránit žábu, kterou právě požírá metrová užovka. Vtipné až stupidní, jestli to ohlašovatel myslel vážně.