Po předešlých zkušenostech s naší hlavní krajskou scénou jsem si všimla v uváděných hrách jisté periody. Celkových šest premiér za sezónu znamená většinu komedií a v posledních letech i jeden muzikál či operetu. Minulou sezónu např. tolik opěvovanou Shawovu My Fair lady a letos operetu Mam’zele Nitouche. Zmíněná perioda se však netýká tolik repertoáru, jako spíš kvality a zpracování některých her. Dala by se zde uplatnit nepřímá úměra. Na jeden muzikál spadá kus tzv. druhé kvality. Nebo třetí.

Prvních pár minut se půl hlediště topilo ve vodách nevědomosti

Naštěstí, Plynové lampy do této kategorie nepatří. Jako již tradičně se zde vyskytovalo i přes žánr pár humorných prvků. I když záleží na tom, jestli humorný prvek, odpovídající zvednutí pravého koutku, znamená rozhýkanou postarší dámu v sedmé řadě. Smíšené pocity mám ze začátku hry. Prvních pár minut se půl hlediště topilo ve vodách nevědomosti. Procitli až po rázném příchodu neomalené služebné. Bohužel ani poté se spád nedostavil, dostavily se pouze hysterické výlevy hlavní představitelky.

Skvělou práci ovšem odvedl Zdeněk Gerstner coby psychický tyran a despota. Rovněž dobře si při jeho odhalení vedl i detektiv v podání Petra Soumara. Zdařilé bylo vyvrcholení hry, závěrečné odhalení, jedovaté poznámky a uzdravení psychicky nemocné manželky.

Konec se sladkým podtextem celou hru rázem degradoval do nižší katerogie, je to škoda.

Pokud si ale chcete vytvořit na hru vlastní názor a nenechat se ovlivnit tím mým, tak můžete v nejbližší době Horácké divadlo navštívit i vy.