Vrcholí studená válka, píší se sedmdesátá léta minulého století a v místě mezi třešťským zámeckým parkem a sádkami se v těsné blízkosti rodinných domků na povel tehdejšího režimu rozběhla na svou dobu velmi ambiciózní stavba supertajného podzemního bunkru. Podobných projektů se stupněm utajení 00 bylo na území tehdejšího Československa jen několik. Tento, jehož investorem byl Štáb civilní obrany Brno, měl na starost Zdeněk Volák jakožto ředitel Průmyslových staveb Jihlava, které se na výstavbě podílely.

Staveniště bylo hlídáno dnem i nocí a civilisté se k němu nesměli ani přiblížit. V souvislosti s výstavbou bunkru v severovýchodní části objektu vznikla přízemní budova nevelkých rozměrů, která sloužila jako ubytovna pro potřeby několika desítek dělníků pracujících na stavbě. Od objektu S-7 byla po jeho dokončení oddělena drátěným plotem, na svém místě stojí dodnes, ovšem po revoluci v roce 1989 došlo k jejímu odprodeji do soukromého vlastnictví. 

Při stavbě bylo odvezeno 50 tisíc kubíků země

Samotná stavba započala výkopovými pracemi. Prvotním úkolem bylo vytvořit výkop hluboký přibližně třicet metrů a přemístit tak bezmála 50 tisíc kubických metrů zeminy nákladními automobily do okolí Třeště. Současně byla do stráně v severní části objektu uložena záložní nádrž na 40 tisíc litrů topného oleje, kterým je například v případě, že vyčerpá své dvě nádrže po 20 tisícich litrech, poháněna kotelna. V souvislosti s výkopovými pracemi a odvozem hlušiny došlo mj. k úpravě části okolí vodního koryta Třešťského potoka a sanaci nedaleké skládky.

Monolitická betonová stavba se i přes veškerou snahu potýkala s nejedním problémem, tím nejpalčivějším byl však nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. K budování dřevěného bednění, ve kterém později mizely stovky kubických metrů betonu, bylo totiž zapotřebí velké množství zručných tesařů. „Stavělo se i za tmy, to si pamatuji. V té době létaly nad Třeští vždy za hluboké noci armádní vrtulníky s materiálem na stavbu. Nikdo o tom ale nepřemýšlel, věděli jsme, že se tam staví nějaký sklad civilní obrany.“ vzpomíná pan Havlíček, jedenasedmdesátiletý rodák z Třeště.

Stavba byla maskována jako sklad zeleniny

Po více než třech letech, v roce 1974, byla výstavba klíčového prvku národní bezpečnosti u konce. „Nikdo neví, jestli to stavěli z hrůzy před západem, nebo ze strachu před východem.“ vtipkoval s redaktory Naší školy údržbář bunkru Wiederlechner. Na místě tak s drobným zpožděním oproti prvotním plánům Průmyslových staveb Jihlava vznikl za důkladného prošetření prvotřídní sklad rajčat. Takto režim prezentoval budovu po jejím dokončení široké veřejnosti. Zkrátka sklad zeleniny. Někteří se s tímto tvrzením spokojili, jiní z doslechu tušili, že se jedná o sklad civilní obrany, ovšem takřka nikdo se za nitku pravdy neopovážil zatáhnout. Vědět více o projektu s nejvyšším stupněm utajení bez získání bezpečnostní prověrky by v době normalizace zcela jistě znamenalo mnohé problémy.

Ipřes to, že při stavbě objektu byly použity nejlepší dostupné materiály a vše bylo provedeno v souladu s plány, doprovázela jej krátce po jeho dokončení komplikace se spodní vodou a vlhkostí. Svůj podíl na prosakování vody do spodních pater měla vedle nedokonalé izolace především absence kanalizačního systému, který projektant nepovažoval za nutný. Následovala tedy zcela logicky reklamace ze strany Štábu civilní obrany Brno ruku v ruce jdoucí s pozdější arbitráží, která dala za pravdu Průmyslovým stavbám Jihlava. Došlo tedy k drobným stavebním úpravám a dalšímu průniku vody bylo úspěšně zamezeno.

Třešťské sídlo krizového štábu má celkově čtyři patra, dvě nadzemní a dvě podzemní. Každé z nich má rozlohu přibližně 1480 metrů čtverečních. Stěžejní částí objektu je tři tisíce metrů čtverečních velký protiatomový kryt, který tvoří obě podzemní podlaží, jež jsou chráněna železobetonem tlustým čtyřicet centimetrů. Úkryt by zde po dobu tří dnů našlo zhruba 250 vyvolených.

Snímek před a po. Budova vyplnila prázdné místo v katastru.

Autor: Geodesis Brno, Ministerstvo obrany

Nejnižší patro je ryze technické a stále funkční

V nejnižším podlaží se nachází technická část bunkru. Jsou zde dva dieselové agregáty schopné během několika okamžiků začít vyrábět elektrický proud. Pro bezpečné fungování veškerých technologií s dostatečnou rezervou postačí jeden z nich s výkonem až 140 kW. Dále se zde nachází kobka, v níž je umístěna soustava vzduchových filtrů umožňujících zachytit ze vzduchu nejen pevné částice, ale také nespočet bojových plynů.

V samostatné místnosti je pak uložen důležitý vzduchotechnický uzel s nádrží na naftu pro několik výkonných dieselových čerpadel, kterými je v případě potřeby udržován v celkově třech podlažích přetlak. Kolující vzduch může být ohříván, nebo ochlazován. „Na to tu jsou také speciální zařízení, chladilo se pomocí čpavku, který je již z bezpečnostních důvodů vypuštěný. Ohřev je dnes stále funkční. Ale pokud byste sem nahnali těch 250 lidí, myslím si, že by bylo zapotřebí spíše chladit.“ dodal k cirkulaci vzduchu Libor Vacek, vedoucí areálu. Funkční je dokonce i velká telefonní ústředna, ze které bylo po dlouhá léta možno takřka okamžitě navázat spojení s Moskvou. Jejím hlavním úkolem byla ovšem komunikace v rámci objektu, jelikož zde není mobilní signál ani žádný jiný způsob umožňující interakci mezi jednotlivými patry a světem venku.

Technologie byly do tohoto podlaží umisťovány speciální šachtou vedoucí od vzduchotechniky až na povrch. Ta byla ovšem před dokončením stavebních prací zaslepena několika betonovými panely, zazděna a hermeticky uzavřena.

Zhruba čtyři metry pod tímto nejníže položeným patrem se nachází ještě prostor o rozloze několik desítek čtverečních metrů, konkrétně nevelká jímka odpadních vod s čerpadlovým přečerpáváním do městské kanalizace a úpravna vody pro kryt napojená na vodárnu vzdálenou zhruba 250 metrů severně od samotného objektu.

Celý bunkr stavěli kvůli jedné místnosti

Druhé nejníže položené patro by se při propuknutí války stalo srdcem centrálních složek našeho státu, což nám potvrdil i Tomáš Homola, ředitel zařízení služeb pro ministerstvo vnitra: „Já si nemyslím, že to sloužilo k ukrývání lidí, já si myslím, že to sloužilo jako operační středisko civilní obrany.“ V podstatě se dá říct, že právě kvůli tomuto podlaží byl celý objekt vybudován. Stejně tak jako nejníže položené technické patro se dá i toto dokonale oddělit od okolního světa, vlivů radiace a bojových plynů. Postarají se o to několikery ocelové dveře, silný železobeton a přetlak vzduchu.

Uprostřed podlaží se nachází velitelský štáb s přidruženými pomocnými pracovišti po obvodu. V jeho blízkosti je umístěno funkční rozhlasové studio, jehož prostřednictvím se dalo promlouvat do celého bunkru. Současně je zde vybudována dekontaminační smyčka tvaru dvou za sebou jdoucích písmen „S“. Ta by posloužila v případě, že by vyvolené při jejich cestě do krytu zasáhl nějaký z typů chemických zbraní. Dekontaminace začíná soustavou trojice vzduchotěsných sprch, pokračuje přes šatnu a další sprchy až ke vstupu do ošetřovny.

O patro výše se nachází kuchyň, jídelna a kanceláře. Tyto prostory jsou již v nadzemní části bunkru, nejsou tedy nikterak chráněny před výbuchem, či radiací. Dá se v nich ovšem vytvořit do jisté míry přetlak vzduchu, kterým se zamezí vniknutí bojových plynů.

Plynové masky v roli rajčat setrvaly čtyřicet let

Poslední, nejvýše položené patro funguje od samého počátku jako sklad. Nejprve se zde skladovala rajčata, chcete-li plynové masky a ostatní potřeby civilní obrany jako dozimetry, indikátory znečištění vzduchu, lékárničky… V současnosti tento bezmála jeden a půl tisíce metrů čtverečních velký prostor slouží převážně jako logistický sklad nábytku. V jeho severní části je přístup na prostornou rampu.

Okolí budovy se po dlouhá léta prakticky nezměnilo. Chybí tu jen anténní pole, jehož prostřednictvím mohl bunkr komunikovat se světem. Jeho stav byl na přelomu tisíciletí natolik špatný, že došlo k jeho demontování. Dnes po něm zbyly pouze díry v zemi kryté ustřiženými PET-láhvemi.

Na provoz nejsou peníze, další rekonstrukce v nedohlednu

K odtajnění objektu S-7 se vláda rozhodla přistoupit společně s ministerstvem vnitra již v listopadu roku 2011. Důvody představení veřejnosti, nedávno zčásti rekonstruovaného bunkru s protiatomovým krytem, jsou prozaické. Každoroční provoz spolyká přibližně čtyři miliony korun. Na obzoru se navíc objevila další nutná rekonstrukce. V případě, že by totiž chtělo ministerstvo vnitra udržet bunkr provozuschopný, musela by se v příštích letech uskutečnit kompletní rekonstrukce vnitřní části budovy a jejího technického vybavení. Odhadovaná cena by se pohybovala v řádech stovek milionů korun, které ve státní kase chybí.

V současnosti se tedy uvažuje pouze o pronájmu nadzemního patra s cenou pěti set korun za metr čtvereční. Ve hře byl také plán s využitím objektu pro potřeby oblastního archivu, nebo muzea, oba byly ale v předběžném jednání zamítnuty z důvodu velké finanční náročnosti.

Více fotografií naleznete zde: Fotoreportáž z objektu S-7